1960-1980
|
V roce 1960 bylo zavedeno nové územně správní uspořádání republiky. Byly zrušeny tzv. malé kraje. Tato zdánlivě nesouvisející skutečnost způsobila, že se z Gottwaldova vrátil zpět na místo ředitele kroměřížského OÚNZ MUDr. Zlámal. MUDr. Mourek odchází na zdravotní odbor Okresního národního výboru a ředitelem nemocnice se stává MUDr. Růžička. Více než personální rošády však ústav trápí provozní problémy. Mnohá lékařská vybavení zastarala, kapacita i životnost technicko–hospodářských zařízení jsou překračovány. Projevuje se nedostatek prostor a také nedostatek personálu. |
|
 |
V roce 1960 byla zahájena stavba vrátnice a centrální rentgenové pracoviště nastupuje generální opravu, ale ústav již dlouhou dobu žije spíše z podstaty a problémy přibývají. Oprava rentgenu byla dokončena v roce 1962, ale již příští rok se z bezpečnostních důvodů opravoval znovu! Stále se nedaří dokončit hospodářskou budovu rozestavěnou na konci čtyřicátých let a navíc je ohrožena dodávka tepla do nemocnice, neboť stará kotelna dosluhuje a hrozí havárií. |
|
V polovině roku 1962 odchází z postu ředitele nemocnice MUDr. Růžička a nastupuje MUDr. Zdeněk Jaroš. Situace ústavu je nedobrá. Nedostatek lůžek, nedostatek personálu, nedostatek ubytovacích kapacit… A samozřejmě zmiňované chátrání zařízení i budov. Statistika roku 1963 byla příznivá – po stránce zdravotní péče i hospodářských výsledků patřil tento rok k nejlepším za deset let, navíc bylo dosaženo schválení investičního úkolu na výstavbu nové kotelny. Problémy přibývaly rychleji, než bylo možno je řešit. Opakovaně se hovořilo o nutnosti výstavby polikliniky, zejména s ohledem na řešení problému nedostatku prostorů v areálu nemocnice. |
 |
Teprve ve druhé půli šedesátých let došlo k mírnému zlepšení situace. V roce 1966 se započalo s přístavbou kotelny a dostavbou hospodářské budovy. Později následuje přístavba interny, nástavba svobodárny sester a další drobné stavební úpravy v areálu nemocnice. Nemocnice získala technické pomůcky pro úklid, mytí nádobí či rozvoz teplé stravy. Konečně se podařilo rozvést kyslík k lůžkům na odděleních. Nejdůležitější ovšem bylo posílení moderní lékařskou technikou. Interní oddělení získalo osmisvodový a jednosvodový EKG, ergometr a pulsotachometr jako základ linky pro vyšetřování zdatnosti respiračního a oběhového systému. Pro chirurgii byl pořízen zesilovač rtg obrazu, neurologie dostala nové EEG, fotofonostimulátor, oční oddělení adaptometr a gynekologické oddělení další kolposkop.
Trvalou bolestí tohoto odbobí byl nedostatek erudovaných lékařů, roztříštěnost ambulantních pracovišť po městě a neustálý boj o finance na investiční výstavbu. Konec šedesátých let v řeči čísel vypadal následovně : 11 primariátů, 588 nemocničních lůžek (z toho 70 na detašovaném očním pracovišti) a přibližně 11.000 pacientů ročně. Nárůst počtu lůžek byl malý (pouze díky některým adaptacím prostorů), současně docházelo k poklesu počtu pacientů v souvislosti se špatným stavem nemocnice – provoz některých pracovišť musel být omezen.
Léčebně preventivní péče byla zajišťována se stále většími personálními obtížemi. Postoj tehdejšího státu ke zdravotnictví lze ilustrovat na způsobu finančního odměňování. V padesátých letech nebyla například vůbec honorována ústavní pohotovostní služba ani u lékařů, ani u zdravotních sester sloužících ve směnném provozu. Ke konci zmiňovaných šedesátých let činil příplatek 1 Kčs za hodinu. V následujících letech stoupl na 5 Kčs, nicméně bylo propláceno nejvýše pět služeb měsíčně. Teprve na konci sedmdesátých let se situace částečně zlepšila!
Do sedmdesátých let vstupuje Nemocnice v Kroměříži s řadou problémů. Mnohé z nich bychom mohli nazvat chronickým. Část z nich se v těchto letech dařilo vyřešit, část nikoliv.
Společenské ovzduší doby tuhé normalizace bylo podivné, ale v ekonomice přesto docházelo k jistému posunu. Na konci roku 1970 odešel do důchodu MUDr. Jaroš a 1.7.1971 nastoupil do funkce ředitele MUDr. Antonín Tovaryš, který řídil nemocnici po celé období sedmdesátých let.
První etapou výstavby polikliniky se mělo stát budovaní zubního oddělení. V době centrálního plánování však bylo nutno zařadit stavbu do tzv. státního pětiletého plánu. To se ovšem nepodařilo. Nemocnice tak pouze připravila dokumentaci a čekala, zdali se v průběhu pětiletky neuvolní kapacity. Něco se přece podařilo. Roku 1970 byla otevřena na intenzivním oddělení šestilůžková jednotka intenzivní péče pro péči o pacienty s život ohrožujícími stavy a na chirurgickém oddělení byla zřízena čtyři lůžka na tzv. resuscitačním pokoji.
Také zřízení samostatného anesteziologického oddělení pod vedením MUDr. Horákové znamenalo pokrok. Ten se projevil zvláště v následujících letech poklesem anestezií prováděných ostatními lékaři z jiných oborů a ve svém důsledku vedl k samostatnému rozvoji intenzivní medicíny.
Od roku 1972 se příznivě projevoval také intenzivní nárůst činnosti rehabilitačního oddělení. Na počátku desetiletí byla konečně dostavěna hospodářská budova, o pár let později byly rozšířeny sklady a komunikace. Byly ukončeny práce na nájezdovém mostě, provedeny některé terénní úpravy a opraveno oplocení areálu.
Během sedmdesátých let nemocnice modernizovala ústřední vytápění, byla vystavěna spalovací pec na odpadky a stará prádelna přestavěna na zaměstnaneckou jídelnu a kanceláře. Dětské a porodní oddělení byla rekonstruována a přestavbou prošly i operační sály s kompletní obnovou inventárního zařízení. V roce 1976 proběhla rekonstrukce plicního oddělení (původní infekční pavilon z dob monarchie) a začaly práce na přístavbě garáží a dispečinku. V tomto roce byly položeny základy centra klinické onkologie – zatím v rozsahu 0,19 úvazku.
Roku 1979 bylo již zmiňované rehabilitační oddělení dovybaveno přístoji a pomůckami. Do provozu byly uvedeny uhličité lázně a také ultrazvukové a dráždící přístroje. O rok později bylo toto oddělení povýšeno na samostatný primariát pod vedením MUDr. Holerové. Součástí nemocnice byly v té době také lázně v Chropyni.
Přesto, že se v sedmdesátých letech podařilo „vyléčit“ některé staré bolesti ústavu, zásadní problémy trvaly. Tím hlavním byla prostorová tíseň všech poliklinických pracovišť. Podstatná část ambulantní péče musela být umístěna do areálu nemocnice, což bylo pro chod ústavu nevyhovující. Nemocnice například citelně postrádala kožní oddělení. Systém péče o stavy bezprostředně ohrožující život přímo v terénu byl nevyhovující. Finanční ani personální stav nedovoloval zřízení rychlé zdravotnické pomoci. Ze stejných důvodů nebylo zřízeno ani lůžkové oddělení ARO.
Na konci roku 1977 měla nemocnice 647 lůžek. Prostorová nouze nedovolovala prakticky žádné rozšíření. Jediným východiskem byla výstavba polikliniky, která by ulehčila přetíženému areálu. Ta však byla plánována nejdříve na rok 1980.
Konec sedmdesátých let přinášel „úpravy cen“ na regulovaném vnitřním trhu. Zdražování podstatně zkomplikovalo chod všech služeb. V roce 1977 byla zahájena výstavba ubytovny s kapacitou 230 lůžek. Byla by tak vyřešena jedna z překážek stabilizace části nemocničního personálu. Nedostatek financí ovšem nedovolil ubytovnu včas (byla dokončena až v roce 1982), a tak personální problémy nadále působily obtíže na odděleních.