1910-1918
Jubilejní všeobecná nemocnice císaře Františka Josefa I. byla slavnostně vysvěcena 23. října 1910 a 1. listopadu zahájila provoz.
Kapacita ústavu byla 121 lůžek, včetně rezervních pak dosahovala dokonce 147. Prvním primářem a ředitelem se stal c.k. zdravotní rada MUDr. Jaroslav Elgart, který do Kroměříže přišel z Nemocnice u milosrdných bratří v Brně. Ve věku 38 let byl nejen erudovaným chirurgem, ale také obecně respektovanou osobností. Byl členem Zemské zdravotnické rady a předsedou Zemské župy lékařů.
Chod celé nemocnice zajišťovaly z počátku tři desítky lidí. Mimo ordináře to byli tři sekundární lékaři, 16 řádových sester a 10 dalších pracovníků včetně správce.
Areál nemocnice tvořila hlavní budova (s výjimkou části s vížkou v té době pouze přízemní), infekční pavilon (TRN) a kaple s márnicí. Od počátku působení provázela ústav dobrá pověst. Ta se projevovala dostatkem pacientů, jejichž počet navíc neustále rostl. Nemocnice tak dosahovala maximální obložnosti a dobrých hospodářských výsledků. Předpokladem úspěchu hospodářského byly samozřejmě především dobré výsledky lékařské a vysoká kvalita poskytované péče, díky kterým se nemocnice těšila přízni obyvatelstva. |
![]() |
V roce 1914 vstoupilo Rakousko do války později zvané světová. Počet lůžek stoupl na 210, 45 z nich bylo v takzvaném infekčním pavilonu. Ten byl roku 1915 přistavěn nákladem státu z rozhodnutí ministerstva vnitra. Zděný infekční pavilon byl zřízen pro případ, že by ve městě vypukla epidemie zavlečená vojenskými transporty. Naštěstí jej nebylo zapotřebí. Brzy po začátku války začali být v nemocnici ošetřování i rakouští vojáci. Šlo jak o léčbu válečných zranění, tak infekčních nemocí a o rehabilitační péči o zraněné.
![]() |
Po odvedení lékařů – sekundářů do armády poskytoval lékařskou péči primář s jedinou lékařkou a s pomocí tří mediků. V roce 1915 pouze primář se dvěma mediky a když v roce 1916 shodou okolností onemocněli oba apendicitidou, ordinoval chvíli docela sám! Chod nemocnice ve válečné době byl samozřejmě velmi složitý. Celostátně byla zlá hospodářská situace, nikde se nedostávalo financí. I nemocnice musela sáhnout k neobvyklým opatřením – v roce 1917 dokonce formou letáků uveřejňovala výzvu k obyvatelstvu, aby si do nemocnice bralo vlastní prádlo. Ředitel i správce nemocnice byli však lidé, kterým bylo zdrženlivé a úsporné hospodaření vlastní. Díky tomu dokázali udržet nemocniční taxy na úrovni veřejnosti přístupné, obsazovat nemocnici a v konečném důsledku dosahovat dobrých hospodářských výsledků i ve zlých časech. Ve válečných letech se tak v nemocnici mohly zbudovat : nová kotelna, uzavřená veranda, koupelny, parní lázně a zděný vepřín pro potřeby ústavu. |
Roku 1918 končí válka a především vzniká samostatný československý stát. Nemocnice přečkala válku bez újmy a velmi rychle se adaptovala na nastoupivší demokratické poměry. Dokonce jí zlé časy válečné přinesly jistý „zisk“ v podobě již zmiňovaného „epidemického baráku“. Také rehabilitační zařízení dodaná armádou v průběhu války zůstala v majetku ústavu a přístroje určené původně pro doléčení vojáků vytvořily zárodek budoucího oddělení ortopedie a fyzikální léčby. Během prvních let existence osvědčila nemocnice výtečně svoji životaschopnost a vysokou úroveň a do nových poměrů vstupuje již jako zavedený a oblíbený zdravotní ústav. Její další dějiny budou úzce spjaty s dějinami národa a také se jmény těch ředitelů, kteří dokázali vytvářet a prosazovat vize rozvoje ústavu. |
![]() |